[RECENZE] | Madeline Miller - Kirke

Bohové a titáni. Mocné bytosti, které vedou svět jež obyčejní smrtelníci uctívají. Kirke je dcou Helia, jednoho z těchto bohů, ale rozhodně se nedá říci, že by bohy měla nějak extrémně v lásce. Proč? Všichni se jí vyhýbají, protože očividně neoplývá žádnou z mocí bohů. Vše se však má jednoho dne zcela změnit.

Ti čtenáři, kteří již měli tu čest číst autorčinu předchozí knihu, Achilleovu píseň, mají jistě představu, co od knihy čekat. Kirke je v tomto ohledu stejná, ale zároveň rozdílná. Zatímco Achilleova píseň se zaměřovala na postavu všeobecně opěvovanou a uctívanou, Kirke se zaobírá stejnojmennou nymfou, která je svým božstvem vykázána na osamocený ostrov do vyhnanství.

Právě díky tomu, že se v knize neobjevuje vyloženě adorovaná postava, je Kirke jaksi lidštější a čtenáři mnohem bližší. Její utrpení sice nemusí být na první pohled nijak závratné, jestliže je i ona nesmrtelná, ale celkové dopady a těžkost, jakou Kirke proživá, si čtenář uvědomí až v průběhu čtení celé knihy.

Kniha oplývá skvělou atmosférou. Madeline Miller se opět daří nádherně navodit pocit, jako by se sám čtenář ocitl po boku Kirke a byl jednou z postav řecké mytologie. Z celého příběhu je cítit poetika a jakási mystičnost, která je řecké mytologii vlastní. Ani pro krutost tu autorka nejde daleko a s každou přečtenou stránkou cítíte, jak Madeline Miller ví, o čem píše. A že chce zkrátka vyprávět další tklivý příběh, který ve vás něco zanechá.

Kirke mi nabídla další čtenářský zážitek a příběh, ke kterému se do budoucna určitě rád vrátím. Takovýchto zpracování (nejen) řecké mytologie bych mohl od autorky číst mnohem víc. Budu jen doufat, že se brzo opět dočkám.

◀ Hodnocení: 90 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Kosmas.

[RECENZE] | Miquel Reina - Světla na moři

Pokud chcete něco získat, musíte nejdříve něco ztratit. S touto myšlenkou přichází původem španělský spisovatel Miquel Reina se svojí knihou Světla na moři. Ta vypráví příběh postarších manželů Grapesových, které musí čelit kruté realitě - jsou nuceni se vystěhovat ze svého domu, ve kterém strávili většinu svého života a ke kterému se pojí spousta vzpomínek. Zejména jedna velmi smutná.

Světla na moři jsou o výpravě. O takové, která by se dokonce dala nazvat celoživotní. Během níž si hlavní protagonisté příběhu, zcela normální manželé, projdou velkou změnou. Nejen, že se svým domem plují na moři (to, jak k tomu dojde, nebudu vůbec prozrazovat), ale objeví se na místech, kde je takřka čeká smrt. Místo ní se však dočkávají něčeho jiného. Vzájemného pochopení, porozumění a prozření, že život je příliš krásný na to, aby bylo třeba se utápět ve smutných vzpomínkách.

Kniha sama o sobě má krásné poselství. O to větší překvapení nastává, jak umně a přitom nenásilně je toto poselství skryto v příběhu, jenž se čte jedním dechem. Zcela pohrouženi budete číst o dobrodružné (a v některých chvílích i nebezpečné) výpravě Harolda a Mary Rose. Jak jste unášeni příběhem, až po nějaké době si uvědomíte, že čtete velmi dobře odvyprávěný příběh se spoustou pasáží hodných k pozastavení se a zamyšlení. Což nedokáže úplně každá kniha.

Prvně jsem si myslel, že i vzhledem k věku hlavních hrdinů nebudu moci knihu dostatečně ocenit. Mýlil jsem se. Veškeré dialogy, popisy, úvahy a vnitřní pohnuty manželů Grapesových jsem hltal a nemohl se jich nabažit. Ne, že by kniha byla napsaná přímo pro mě, ale v jednu chvíli jsem se vším v knize naprosto souznil. Světla na moři nabízejí poutavý, dojemný příběh o vzájemném odpuštění a o radosti ze života, na kterou bychom neměli nikdy zapomenout. A já vám ho z celého srdce doporučuji k přečtení.

◀ Hodnocení: 90 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Kosmas.

[RECENZE] | Charles Brandt - Irčan

Kniha Charlese Brandta se v poslední době stala vyhledávanou záležitosti. Proč? Může za to filmová adaptace produkce Netflixu s Robertem de Nirem v hlavní roli. Je tedy logické, že jsme se i skrze audioknižní hody dočkaly i zvukové nahrávky.

Už při začátku poslechu Irčana mě provázala specifická atmosféra. Poslech mi ihned evokoval další populární díla, například filmovou trilogii Kmotr, nebo videoherní sérii Mafia. Všechny totiž pojednávají o stejné oblasti "podnikání". A pokud někdo prohlásí, jak je v podtitulu uvedené, "tak vy malujete kvartýry", znamená to, že se místnost za chvíli pěkně zbarví do ruda. Atmosféra (audio)knihy je skvělá. A i přes to, že je kniha založená spíše na rozhovorech Charlese Brandta s Frankem Sheeranem (aka Irčanem), má nakonec punc klasického beletristického vyprávění. Jen s tím rozdílem, že vše, co se v knize dozvídáme, se ve skutečnosti opravdu stalo.

Hlas Irčanovi v tomto případě propůjčil Jan Kolařík, který se role zhostil na výbornou. Automaticky jsem jeho hlas přijal a užíval si vyprávění z jeho úst. Jan Kolařík se do své role mafiána pěkně položil, jeho mírně zastřený hlas je to, co příběh v tomto případě posunuje ještě na vyšší úroveň, než je tomu u samotné knižní předlohy. Hudební doprovod není nijak výrazný. Nejprve jsem to považoval za velkou škodu, ale zpětně musím uznat, že jeho cílem bylo lehce podkreslit celé drsné vyprávění. Bylo by zcela zbytečné, kdyby si zbytečně bral kus posluchačovi pozornosti.

Irčan v audioknižní podobě není úplně záležitostí na rychlý poslech. Stopáž se pohybuje okolo necelých sedmnácti hodin. Zároveň je třeba poslechu věnovat dostatečnou pozornost. Kniha v sobě nese spoustu detailů a Frank Sheeran svůj život díky Charlesovi Brandtovi rozebírá celkem dopodrobna. Byla by tedy velká škoda něco nezachytit a přijít o skvělý zážitek. Pokud máte chuť na mafiánské intriky a drsný život člověka, který nešel pro ránu daleko, je Irčan přesně pro vás.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní audioknihu děkuji knihkupectví Kosmas.

[RECENZE] | Markus Zusak - Clayův most

Markuse Zusaka zná většina čtenářů (včetně těch českých) bezpochyby díky jeho knize Zlodějka knih, u níž je vidět, že téma 2. světové války neustále táhne a které zároveň může být popsáno v lecčems jinak než ostatní knihy o tomto období. Podařilo se autorovi překonat stín Zlodějky knih?

Na Clayově mostu pracoval Markus Zusak bezmála dvacet let. A teprve tehdy, až se čtenář pořádně do příběhu Zusakovy nové knihy ponoří, zjistí, že se opravdu jedná o autorův opus magnum. Zatímco Zlodějka knih měla cestu ke čtenářům jednoduchou pro své všeobecné a celospolečenské téma druhé světové války, Clayův most si u nich bude hledat oblibu o něco hůře. Proč? S největší pravděpodobností pro svoji komplexitu, nejednoznačnost, určitou snovost, s níž Markus Zusak k vyprávění přistupuje.

Vyprávět příběh o smrti, lásce, zklamání, radosti či mezilidských vztazích se spoustou kliček, metafor a nejednoznačností není nic jednoduché. O nic jednodušší však není takový příběh číst. Markus Zusak se rozhodl zhostit se role vypravěče, který povypráví příběh s velkým p. Takový, jenž až po nějaké době začne dávat smysl a všechny dílky skládačky do sebe takříkajíc zapadnou. Troufám si tvrdit, že právě díky komplexnosti je Clayův most tak dobrou knihou. Takovou, která vám dokáže vyloudit úsměv na tváři, ale zároveň je pro ni zcela snadné vás rozesmutnit nebo se zamyslet nad právě probíhajícím dramatem v ději.

Tou hlavní devízou Markuse Zusaka totiž je, že dokáže vyprávět lidsky. Do svého vyprávění vkládá kus autentičnosti, i když se přitom děj nezakládá na žádných skutečných událostech. Jste jako čtenář zkrátka uhranutí a musíte číst dál, abyste rozpletli to zcela zamotané klubko nejasností, polostínů a domněnek. Jestli očekáváte lehkou četbu, jste na omylu. Pokud však ke Clayově mostu přistoupíte s tím, že vás čeká mimořádný čtenářský zážitek, jistě se jej dočkáte a čtení si užijete.

Sám za sebe mám jistotu, že Clayův most je jedna z mála knih, kterou si v budoucnu přečtu s chutí znovu. Abych znovu prožil ten srdcervoucí příběh Dunbarovic kluků, jejich utrpení a jejich životních vítězství.

◀ Hodnocení: 90 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Kosmas.

[RECENZE] | Blake Charlton - Čarotepec

Představte si svět plný knih a magických svitků. A podle toho, jak je dokážete číst a reprodukovat, jste schopni využívat magii. Představte si, že jste jeden z těch, co to nedokáží. Tak takhle přesně začíná příběh Nicodema Weala.

Na první pohled by se mohlo zdát, že Čarotepec je pouze další braková fantasy literatura. V některých chvílích tomu tak skutečně je, ale v těch dalších je to dílo, které oplývá  neskutečným potenciálem a originálním přístupem k pojetí mechanismů ve fantasy literatuře, navíc ve spojení s knihami a literaturou. Myšlenka, že ne všichni mágové s magickými schopnostmi jsou však schopni kouzlit, je velmi zajímavá a působí jako paralela například k lidem s dyslexií či dysgrafií.

Nicodemus Weal se zprvu představuje jako kakograf, tedy člověk, který má magický potenciál, ale nedokáže jej řádně využít. Později to vypadá, že by mohl svým způsobem vyvoleným, Alkyónem, zachráncem světa. Jenže velmi snadno může být i tím, který celý svět zničí. Právě díky tomuto rozcestí je po celou dobu v knize určité napětí a nic není úplně prvoplánové.

Pokud máte rádi konzervativnější fantasy literaturu plnou čarodějů, magie a fantaskních bytostí, je Čarotepec ideální čtení. Dobrodružství čiší z každé přečtené stránky. Škoda však je, že příběh končí dost otevřeně a český čtenář stále nemá možnost přečíst si v překladu další díl, který by mohl na mnoho otázek odpovědět. Čarotepce rozhodně doporučuji a budu jen doufat, že v budoucnu ještě narazím na další podobnou literaturu, při jejímž čtení budu prožívat tu správnou atmosféru.

◀ Hodnocení: 75 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Laser.

[RECENZE] | Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye + Noční hlídka

Rhys Thomas - Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye

Sam Holloway je kluk, který vede docela normální (a tedy možná i nudný) život. Tedy počkat. Až na ty chvíle, kdy po večerech oblékne svůj hrdinský kostým a vydává se do ulic bojovat proti zločinu. Jeho kariéra superhrdiny se vyvíjí slibně a z každého kroku podniknutý proti nespravedlnostem, krádežím a zločinným lidem má větší a větší radost. Život se však Samovi najednou obrátí naruby, když potká Sáru...

Proklamovaný příměr, že se Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye dají připodobnit komiksovému hrdinovi Kick-assovi, je více než trefný. Přesně stejný pocit jsem měl při poslechu audioknihy. Kombinace komiksů Kick-ass či Green Hornet je cítit i v této knize. Není však až příliš dětská, přímo naopak. Otevířá zajímavá témata jako život bez rodičů, vyrovnávání se se ztrátou někoho blízkého či vymanění se z životních stereotypů. Vyprávění tak přináší pěkný přesah, s kterým se může spousta mladých lidí ztotožnit.

Jan Meduna ve své roli Sama Hollowaye celkem překvapil svým nadneseným přednesem (zvláště v pasážích z pohledu Přízraka, Samova superhrdinského alter-ega) a tím, jak lehce jsem s ním do příběhu vplul a nechal se jím unášet. Přesto si vzhledem k věku hlavních hrdinů dokážu představit i mladšího vypravěče, jehož (mladší) hlas by mi k Samovi více sedl. Zvukový doprovod je zvolený vhodně a celkem dobře podtrhuje uvolněnou, ale na pozadí přitom vážnou atmosféru příběhu.
Pro pohodový poslech je audiokniha Neuvěřitelná dobrodružství Sama Hollowaye ideální, a to i pro dospělého posluchače. Vracet se k ní zřejmě znovu nebudete, ale aspoň chvíli vám příběh bude po doposlechnutí poslední kapitoly rezonovat v uších.

◀ Hodnocení: 70 % ▶

Sergej Lukjaněnko - Noční hlídka

Lukjaněnkův cyklus Hlídka a zejména jeho první díl Noční hlídka patří takřka mezi kanonické tituly fantastiky. Právě Noční hlídka jako představitel rusofilní fantasy literatury dokázala přitáhnout pozornost i západních čtenářů. Noční hlídka v základu představuje boj dobra a zla, světla a temnoty v té nejčistší možné podobě. Ve světě upírů, vlkodlaků a dalších tajemných bytostí. Ve světě Noční hlídky, která pozoruje počínání Temných a Denní hlídky, která kontroluje činy Světlých.

Na rusofilní fantastice vždy obdivuji onu ryzí surovost, s kterou je příběh odvyprávěn. Bez skrupulí, přikrášlování či náznaku nějakých zbytečných odboček. Naopak, přímočarý tah na branku a fokus na to, co je důležité. Sergej Lukjaněnko není výjimkou a pokud si odmyslíme všechny fantastické prvky, zbude opravdu příběh o boji dobra proti zlu, s kterým se téměř každý čtenář dokáže ztotožnit. Přesto je styl vyprávění o něco jiný, než je i český čtenář zvyklý, a proto může chvíli trvat, než se naladí na stejnou vlnu.

Výtky mám však k audioknižnímu zpracování. Hlas Jiřího Černého, který se k zasazení a stylu vyprávění takřka vůbec nehodí. Hned zpočátku jsem měl velmi velký problém se do audioknihy zaposlouchat právě skrz nesedící hlas. Co se týče způsobu načtení knihy Jiřím Černým, s tím takový problém nemám. Intonace v určitých pasážích sice byla z mého pohledu také trochu mimo, ale proti ní nemám zvláštní výhrady. Společně s nehodícím se výběrem hlasu souvisí i absolutně nepochopitelně zvolený hudební doprovod, který mnohdy velmi rušivě podkresluje právě čtené pasáže. Výběr zvukových kulis a jeho umístění je tedy za mne velmi nešťastné a při poslechu jsem si opravdu zoufal. A pokud by někdy platila poučka, že méně je více, je to právě v případě audioknižního zpracování Noční hlídky.

◀ Hodnocení: 50 % ▶

Za recenzní CD děkuji knihkupectví Kosmas.

[Recenze] | Pavel Bareš - Kronovy děti

Pavel Bareš a jeho Projekt Kronos se stali čistým zjevením na poli tuzemské fantastiky. Předně však nutno podotknout, že Projekt Kronos i Kronovy děti jsou více postapokalyptickým sci-fi než cokoliv jiného. A možná právě proto je to zjevení velmi příjemné, v poslední době nevídané a potěšující.

Nebudu zde předkládat útržky děje ani se jej pokoušet nějak sumarizovat. Přesně u tohoto typu literatury je nanejvýš důležité, aby měl čtenář před samotným čtením co nejméně informací a vodítek, které by ho nějak měly upozornit na to, co se bude v knize odehrávat. Platilo to u Projektu Kronos (kde byl člověk zprvu hodně zmaten, ale nakonec právě to dotvořilo chtěnou atmosféru), platí to i Kronových dětí, který je dokonce o něco objemnějším dílem než jeho předchůdce.

Kronovy děti docela plynule navazují na první díl. Pokud však uběhla nějaká doba od čtení Projektu Kronos, můžu jedině doporučit, abyste si jej znovu přečetli, než se do Kronových dětí pustíte. Pavel Bareš se v mnohých místech děje prvního dílu dotýká a staví na jeho základech, takže je důležité znát kontext a celé pozadí různých událostí.

Co je u postapokalyptické literatury opravdu kruciální a co se podle mě autorovi povedlo skvěle, je atmosféra. Velmi oceňuji, že se Pavel Bareš za každou cenu nesnaží do knihy nacpat nějakou akci (i když té je v knize také dostatek), ale spíše se zaměřuje na správné tempo či náladu, kterou lze z řádků vycítit. Důraz je kladen především na hlavní hrdiny, jejich problémy a odkrývání jejich světlých i temných stránek (a u některých z nich dokonce i zajímavé minulosti). V tomto ohledu jsou Kronovy děti skvělým příkladem, jak celkem pomalu – avšak přesto poutavě – držet čtenáře v šachu a předkládat mu střípky skládačky tak, aby na konci zalapal po dechu, když ji poskládá celou. Bezmoc, vztek, napětí, nenávist, pomsta... Je zde všechno, co byste měli chtít, aby vás svět projektu Kronos opět pohltil.

I u Kronových dětí však můžeme dojít k tomu, že moc všeho někdy škodí. Otázkou tedy zůstává, zda by si některé pasáže nezasloužily pevnější ruku redaktora a jestli je opravdu nutné u velké části dialogů používat výpustky (neboli trojtečky), které po určité době působí repetetivně a uměle. Nebo zda by na příklad kapitola s názvem Fantomová bolest, která představuje jakousi zvláštní etudu, měla mít skutečně rozsahem třicet stran, když se již po deseti stran čtení autor víceméně opakuje.

V konečném důsledku jsou popisované příklady nedostatků pouze malým zlomkem v porovnání s tím, čím Kronovy děti ve skutečnosti jsou. A to důstojným pokračováním, který není o nic horší než první díl a který nabízí parádní atmosféru i dostatek akce pro to, aby byl čtenář napnutý většinu času a měl po právu strach o to, co se na dalších stránkách může stát s jeho oblíbenou postavou.

◀ Hodnocení: 80 % ▶

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.